 |
|
|
|
|
|
|
Obtížně přístupná oblast Šumavy s divokými hvozdy a zrádnými rašeliništi příliš nelákala člověka k trvalému osídlení. První, kdo se tu trvale usadil, byli Keltové (1. tisíciletí př.n.l.), kteří po sobě zanechali stopy v podobě vysoko položených hradišť (Obří hrad nad údolím Popelná, Sedlo u Albrechtic).
Soustavněji osídlili podhůří Šumavy Slované. Koncem 10. století Přemyslovci oblast začlenili do vznikajícího českého státu a podpořili osídlování. Osady vyrůstaly podél vodních toků v souvislosti s rýžováním zlata, vysokým zalesněným kopcům se však lidé vyhýbali. Pro urychlení kolonizace čeští panovníci rozdávali velké plochy neobdělané země světským i duchovním feudálům. Značné části zemědělské půdy v Pošumaví patřily klášterům (břevnovský, ostrovský aj.), ve vesnicích vyrůstaly románské a raně gotické kostelíky.
Značný podíl na kolonizaci kraje měly zemské stezky, vedené nejschůdnějšími místy přes horské hřbety. Zpočátku to byly jen pěšiny, od 13. století se však měnily v široké cesty, po nichž mohly jezdit vozy. Stezky měly svá pojmenování, nejznámější byla Zlatá stezka, nazývaná tak podle rýžovišť zlata v jejím okolí, po které se dopravovala do Čech převážně sůl ze Solné komory. Z Pasova byla sůl dopravována proti proudu Dunaje na prámech tažených při břehu a po překládce na soumary směřovala přes Šumavu do Čech. Zlatá stezka měla tři hlavní větve. Jedna z nich vedla z Pasova přes Bischofsreut, České Žleby a Soumarský most na Volary, dále přes Cudrovice, Křišťanovice a Libínské Sedlo do Prachatic. Od této staré prachatické cesty odbočovaly už ve 14. století dvě další větve. Jedna z nich vedla přes Röhrbach, Kreuzberg, Mauth, Finsterau, Bučinu a Kvildu na Kašperské Hory a Sušici. Druhá odbočka, stará boubínská cesta, vedla přes Winkelbrunn, Philippsreut, Strážný, Horní Vltavici a Vimperk.
Přes Šumavu vedly i další cesty: Březnická (Vintířova) stezka mířila z Rinchnachu přes Zwiesel, Dobrou Vodu a Hartmanice do Sušice, Prenetská stezka vedla z Pasova přes Prenet do Klatov.
Kolem cest vznikaly nejprve objekty pro přenocování a střežení těchto cest, některá střediska se později rozrůstala a byla povýšena na královská města.
Obchodníci přiváželi po zemských stezkách do Čech sůl, koření, víno,
textilní a kovové výrobky, z Čech naopak putovali koně, kůže, med, vosk,
pivo a obilí. Města ležící při stezkách rychle bohatla ze cla, mýta a aktivit
spojených s obchodem (přepřahání koní a mezků, překládání a skladování
zboží, trhy, pivovarnictví).
Od 13. století v Pošumaví vznikala města, hrady a tvrze. Rýžování nebo dolování zlata a poloha na zemských stezkách přinášela některým městům (Prachatice, Sušice, Kašperské Hory, Vimperk, Volary) neobyčejnou prosperitu. V období pozdní gotiky a renesance (15.-16. století) se stavěly výstavné měšťanské domy, které dnes můžeme obdivovat zejména v Sušici nebo Prachaticích. Gotické hrady byly určeny k ochraně země a obchodních stezek např. Vimperk, Kašperk, Velhartice, z malých pohraničních strážních hradů Kunžvart či Vítkův Kámen jsou dnes jen trosky.
S rýžováním zlata na šumavských říčkách a potocích začali již Keltové a pokračovali Slované. Stopy po tomto rýžování lze najít zejména v okolí Kvildy nebo Horské Kvildy, při Hamerském potoce, ale i na jiných místech, např. kolem Mladíkovského potoka v Čábuzích u Vacova. Jsou to tzv. sejpy, kupky vyrýžovaného písku a štěrku, táhnoucí se při březích potoků a porostlé travou, někde i stromy.
Na počátku 14.století se od rýžování přešlo k hlubinnému dolování zlata. Rozmach hornictví přinesl bohatství městům Rejštejn a Kašperské Hory. Středověké štoly zlatých dolů lze dnes najít v Amáliině údolí poblíž Kašperských Hor.
Už od 13. století přicházeli na Šumavu a do jejího podhůří Němci z Bavorska, aby se podíleli na dobývání zlata, výrobě skla a později i na dolování a zpracování železné rudy.
Německá kolonizace západní části Šumavy se plně rozvinula v 16. století. Protože šlo zejména o osídlení Královského hvozdu, odedávna patřícího českým králům, nazývali se tito němečtí kolonisté králováci. Věnovali se těžbě dřeva a pastevectví, chránili hranici, zemské stezky a zlaté doly. Byli svobodní, podřízeni jen českému králi, který jim udělil četné výsady (právo lovu, mýcení stromů, vaření piva aj.), aby podpořil osídlení v těchto odlehlých končinách. Králováci sídlili v osamělých dvorcích uprostřed svých pozemků kolem 8 rychet, vrchní rychtáře směli sami volit. Výjimečného postavení byli však králováci postupně zbaveni.
Do dnešní doby se zachoval královácký dvorec z 18. století na Antýglu, se šindelovými střechami a zvoničkou.
K rozsáhlejšímu osídlení Šumavy došlo v 15. a 16. století v souvislosti s těžbou dřeva pro nově zakládané sklárny. V šumavských lesích byla hojnost surovin pro výrobu skla dřeva, křemenného písku a vápence. Nejstarší hutě tu vznikly už ve 14. století, v 16. století však vyrostly sklárny po téměř celé Šumavě. Sklářství sem přitahovalo převážně Němce. Vyráběly se tu proslulé pateříky, skleněné korálky na výrobu růženců, které se vyvážely i do vzdálených zemí a sloužily např. i jako platidlo při obchodu s otroky. Pateříkové hutě byly malé, ale produkce korálků šla ročně do milionů kusů. Na konci 17. století, poté co třicetiletá válka způsobila ztrátu zahraničních trhů, se řada skláren přeorientovala na křišťálové a duté sklo.
V 18. století došlo k největšímu rozmachu šumavského sklářství, jeho předními středisky se stalo Vimpersko, Povydří, Prášilsko a Železnorudsko. Přibylo tabulových a zrcadlových skláren, vyrábělo se olovnaté sklo křišťálové, opálové a barevné. Sklo ze šumavských skláren bylo významným vývozním artiklem.
V době biedermeieru vynikající ukázky barevného skla ze šumavských hutí (smaragdově zeleného, temně a blankytně modrého, žlutočerveného) získávaly obdiv a uznání za krásné tvary i dokonalý brus. V 1. polovině 19. století se nejproslulejšími staly sklárny firmy Meyr (huť Adolfov u Vimperka). V té době už však měly šumavské sklárny silného soupeře ve sklářství bavorském a severočeském, kde se k otopu pecí používalo lacinější uhlí a tradiční šumavské hutě otápěné dřevem nemohly konkurovat cenou svých výrobků. Od poloviny 19. století se počet šumavských skláren rychle snižoval a během půlstoletí většina zanikla.
Nejméně se tento vývoj dotkl skláren zaměřených na luxusní užitkové a dekorativní sklo (firma Meyr v Adolfově a Lenoře, firma Schmid v Anníně). Na přelomu 19. a 20. století dosáhlo světové proslulosti secesní sklo z Klášterského Mlýna u Rejštejna. Toto sklo dnes patří k nejvíce ceněným památkám tohoto uměleckého druhu ve světě.
Poslední šumavské sklárny zanikly kolem 2. světové války, přetrvala pouze sklárna v Lenoře, která zanikla až v r. 1996.
Po 2. světové válce nastaly v oblasti Šumavy podstatné změny. Její značná část, prakticky celé území nynějšího Národního parku Šumava, se nacházela v hraničním pásmu a ve vojenském výcvikovém prostoru. To znamenalo výrazné vylidnění celé oblasti a čtyřicetiletý útlum veškeré lidské činnosti. Zanikla celá řada vesnic a samot, počet obyvatel se radikálně snížil. Krásná šumavská příroda byla protkána asfaltovými komunikacemi používanými pro vojenské účely, na některých místech byly zřízeny vojenské střelnice.
Teprve v 90. letech byla Šumava opět zpřístupněna.
|
|
|
|