„Zde po tom víně, Bušku, slyš,
domácí slunce naše vloni hrálo
toť první víno, které v Čechách zrálo
aj tedy vzhůru, pijme již!“
A pili - král však náhle prsknul
„To že je víno? tenhle kvas?
vždyť křiví ústa, láme vaz!“
a zlostně rukou mrsknul.

„Eh - vezu révu z Burgund sem,“
král dál a dál si v zlosti svojí vede,
„a takovouhle peluň mně z ní svede,
ta velebená česká zem!
jsem přesvědčen, když broskve vsadím,
že sčesám trpké trnky z nich,
a chceš-li sklidit pustý smích,
zde růže sázet radím!

Však jaká země - taký lid!
vás kdyby učit chtěli všickni svatí,
zda všimnou si jich Češi paličatí
buď svatý rád, když není bit!
Jak bych zde mlátil otep slámy!
Nechť chci co chci, za krátký čas
se všechno jinak zvrtne zas
mám já to bídu s vámi!“

Přec zase číši k ústům zdvih',
a napiv se své velké dobré oči
teď kradmo přes stůl po soudruhu točí,
ten však je jako pěna tich.
Jen - aby marně nezahálel -
pan Bušek máčel zub a pysk
a víno ku půnebí tisk'
a po jazyku válel.

„Ba je to bída,“ děl zas král
a rychle zavdal sobě vína znovu,
tak rychle, jak by bránil zlému slovu;
však kolem úst jíž úsměv hrál.
„Mám žízní umřít? - na mou víru,
Ty's oslep', páže - nevidíš,
že přede mnou je prázdná číš?
a dej mi dobrou míru!
Pij, Bušku - již se nezarmuť
a poslyš, co Ti král Tvůj moudrý praví:
můj jazyk je jak známo vybíravý
a našel již v tom víně chuť.
Víš - zkoumat třeba, Bušku milý!
to víno má svůj zvláštní ráz,
zprv trpké, ale milé zas
my, myslím, se už vpili!“

„Nu vidíš králi; tak náš lid!
Má duši zvláštní - trochu drsná zdá se
však květe po svém, v osobité kráse“
teď přerušil svůj náhle klid
hned rozveselen Velhartice
„ach přibliž k tomu lidu hled
a přitiskneš svůj k němu ret
a neodtrhneš více!“