 |
|
|
Kůrovcovití brouci, z nichž nejběžnější je lýkožrout smrkový, jsou přirozenou součástí horských lesů. Za normálních okolností lýkožrout napadá polámané, vyvrácené či jinak odumírající stromy, jejichž zavadající lýko ho láká. Brouci vytvářejí pod kůrou komůrky, v nichž kladou vajíčka, larvy pak vyhlodávají chodbičky v lýku, jímž se živí. Na jejich konci se zakuklí a vylíhlý brouk se potom prokouše ven. Počet brouků je regulován omezeným množstvím zavadajících stromů v lese, přirozenými nepřáteli lýkožrouta (dravé druhy hmyzu, datlovití ptáci) i prostřednictvím různých lapačů. Jestliže se v lese nahromadí velké množství zavadajících stromů (např. po velkých polomech, včas nezpracovaných) a jsou-li i příznivé teplotní podmínky, lýkožrout se rychle přemnoží, může mít až 3 pokolení do roka. Nově vylíhlí brouci pak už nenacházejí optimálně zavadlé stromy pro svůj vývoj a vrhají se na stojící zdravé stromy. Lýko je pro strom životně důležité, napadené stromy proto postupně odumírají. Nejvíce jsou ohroženy stejnověké smrkové monokultury, právě takové, jaké člověk kdysi z ekonomických důvodů vysázel na Šumavě. Často navíc vysazoval stromy ze semen, pocházejících z oblastí se zcela odlišnými podmínkami než jsou na Šumavě, z nichž vyrostly dnešní nepříliš kvalitní porosty, chřadnoucí navíc i vlivem průmyslových imisí a kyselých dešťů. Takové lesy jsou málo odolné vůči polomům a hrozí tedy i přemnožení kůrovců.
V r.1984 vichřice zničila značnou plochu lesa v české i bavorské části Šumavy. Na naší straně se poškozené území nacházelo v hraničním pásmu za ostnatými dráty, likvidace polomu byla ztížena a lýkožrout se přemnožil. Napadené porosty byly nešetrně káceny, vznikaly nestabilní porostní stěny, ničené dalšími větry. V téže době bylo v sousedním Národním parku Bavorský les rozhodnuto o vytvoření bezzásahového pásma, v němž byl kůrovec ponechán přirozenému vývoji a došlo tedy k jeho značnému přemnožení. Směrem do bavorského vnitrozemí byla zřízena ochranná zóna, kde se proti kůrovci zasahovalo a chránily se tak místní lesní majetky. Směrem k našim hranicím ovšem taková zóna zřízena nebyla a invaze lýkožrouta z bavorské části Šumavy spolu s obtížemi v českém hraničním pásmu vedla k obrovské gradaci. Po vzniku Národního parku Šumava v r.1991 se několik let předpokládalo, že se šíření lýkožrouta časem samo zastaví, počasí však přálo vývoji brouků. Oblast přibližně mezi Mokrůvkami a Roklanskou chatou byla zasažena tak, že ji nebylo už možné zachránit. Bylo zde tedy vytvořeno i na české straně bezzásahové území, v ostatních částech Šumavy se však přistoupilo k asanačním těžbám a vysazování vhodnějších, smíšených porostů. Dnes je dlouhotrvající kůrovcová kalamita u konce, lesy v bezzásahovém území, které sahá právě k Březníku, jsou však naprosto mrtvé. NP Šumava tudy zřídil 2 okruhy (3 km nebo 5 km) přístupné jen pro pěší (nikoli pro cyklisty), a to na jejich vlastní nebezpečí, protože při větru zde hrozí padání stromů. Naše trasa do této oblasti z časových důvodů nepokračuje, stojí však za to alespoň kousek po silničce popojít.
Soutokem Luzenského a Březnického potoka na Březníku vzniká Modravský potok, jeden z nejkrásnějších vůbec. Jeho tok budeme sledovat celou zpáteční cestu. Po modré značce se vracíme asfaltovou silničkou, která je oblíbenou cyklotrasou. Míjíme četné zákruty potoka, voda peřejemi přeskakuje kameny, břehy jsou lemovány smrčky a horskými květinami, mezi nimiž přitékají mnohé potůčky.
Podél Modravského potoka se vrátíme na Modravu k autobusové zastávce a ekobusem popojedeme na Kvildu.
Přesun: ekobus Modrava 14:02 - Kvilda 14:15
Dále viz trasa č.7
|
|
|
|