Ze všech pohoří v České republice prošla Šumava nejdelším vývojem. Horotvorné pochody ve starohorách a prvohorách vyzdvihly vysoké horstvo, které bylo ještě mnohokrát vrásněním přeměněno, nikdy však už nebylo znovu zaplaveno mořem. To předurčilo dnešní podobu Šumavy – mírnou výšku a oblé tvary jako důsledek přirozené eroze.

V prvohorách došlo k průniku žhavého zemského magmatu do krystalických břidlic, vysoký tlak a žár tím způsobený umožnil rudným roztokům vniknout do tektonických puklin, kde vytvořily žíly zlata, stříbra a jiných kovů.

Dnešní podobu dostala Šumava v podstatě v třetihorách, kdy ji alpinské vrásnění rozlámalo na jednotlivé horské hřbety. Tehdy se také ustálila vodní síť a Vltava, která do té doby tekla do Dunaje, se obrátila na sever, stejně jako většina potoků a řek.

K pozůstatkům doby ledové ve čtvrtohorách patří dnes ledovcová jezera a také kamenná moře, velké plochy balvanů různé velikosti, které vznikly trháním skal, v jejichž puklinách zamrzla voda.

Největší část Šumavy i jejího podhůří je z krystalických břidlic a z pararuly, v nejvyšší, pohraniční části převládají žuly a granodiority.

Jádrem Šumavy jsou Pláně, rozsáhlé náhorní plošiny ve výšce 1000 – 1100 m n.m. Z Plání vybíhá na severozápad Železnorudská hornatina (Jezerní hora 1343 m, Ostrý 1292 m, Pancíř 1214 m, Můstek 1234 m), na jihovýchod od Plání je Boubín (1362 m) a pohraniční Trojmezenská hornatina (Plechý 1378 m, Trojmezná 1361 m, Třístoličník 1302 m). Výšek přes 1400 m n.m. Šumava na české straně nedosahuje, na bavorské straně jsou nejvyšší Velký Javor (1456 m) a Velký Roklan (1453 m) (Grosser Arber, Grosser Rachel).

Na české straně Šumavy je 5 ledovcových jezer, položených uprostřed lesů v ledovcových karech, v nadmořské výšce okolo 1000 m. V Železnorudské hornatině leží Černé jezero, největší a nejhlubší z nich (18 ha, 40 m), dále Čertovo jezero a jezero Laka, které je z nich nejmenší a nejmělčí, ale zato nejvýše položené (1096 m n.m.). Na svahu Poledníku je Prášilské jezero, v Trojmezenské hornatině pak Plešné jezero. Další 3 ledovcová jezera jsou na bavorské straně.

Téměř celá Šumava patří k povodí Vltavy a je hlavním evropským rozvodím, mezi Severním a Černým mořem. Na svahu Černé hory pramení Teplá Vltava, posílena četnými přítoky (Kvildský, Vydří, Vltavský potok, Řasnice) se u Mrtvého luhu spojuje se Studenou Vltavou, přitékající z Bavorska. Druhou hlavní řekou této oblasti je Otava, vznikající soutokem Vydry a Křemelné u Čeňkovy Pily. Jejich četné přítoky sbírají své vody v rozsáhlých šumavských slatích (Modravský, Roklanský, Filipohuťský, Hamerský, Zhůřský potok), z Churáňovska a Kašperskohorska přivádí vody do Otavy Losenice.

Mezi vodní toky patří i dvě pozoruhodné technické památky, vystavěné na přelomu 18. a 19. století pro plavení dřeva. Schwarzenberský plavební kanál v Trojmezenské hornatině spojil povodí Vltavy a Dunaje, Vchynicko - Tetovským plavebním kanálem se plavilo dřevo z horního toku Vydry do Křemelné.

Slatě neboli vrchovištní rašeliniště jsou typické zejména pro šumavské Pláně, je jich tu přes dvacet a zaujímají rozlohu na 30 km2. Jsou soustředěny kolem Kvildy (Jezerní, Tetřevská, Mezilesní slať, Horskokvildské a Zhůřské slatě), Modravy (Modravské slatě, Rokytská, Mlynářská, Rybárenská a Tříjezerní slať), mezi dalšími je Chalupská  slať, Buková slať a Žďárecká slať.

Za příznivých půdních a podnebných podmínek, na rovném terénu v nadmořské výšce okolo 1100 m a při špatném odvodňování se od konce doby ledové (před asi 10 tisíci lety) vytvářejí rašelinné půdy. Nahoře slatě dorůstají živou vegetací, dole se vlivem nedostatku vzduchu mění spodní části rostlin v rašelinu. Za tisíciletí může rašelina narůst až do výšky jednoho metru. Slatě se rozrůstají i do stran, zvýšená hladina spodní vody udusí stromy, až se promění v kostry vybělené sluncem a deštěm. Pro slatě jsou typická i různě velká jezírka, přístupná jsou v Chalupské a v Tříjezerní slati.

Na Šumavě jsou i rašeliniště údolní, zvané luhy. Největší z nich je Mrtvý luh nad soutokem Teplé a Studené Vltavy.

Šumava patří k našim nejzachovalejším přírodním celkům. Jsou zde rozsáhlé jehličnaté či smíšené lesy, horské louky bohaté na květenu, zbytky původních pralesovitých porostů i velká rašeliniště.

Lesy, které daly Šumavě i jméno, pokrývají téměř dvě třetiny její plochy a jsou neodmyslitelnou součástí krajiny. Do výšek 1000 m n.m. kdysi na Šumavě převládaly tzv. květnaté bučiny, které lze dnes najít spíše v její jihovýchodní části, a to v malých rozlohách, protože byly většinou přeměněny na smrkové lesy, pastviny nebo pole. V květnatých bučinách roste kromě buku i smrk, jedle nebo javor klen, v podrostu těchto světlých lesů je bohaté bylinné patro (mařinka vonná, vraní oko čtyřlisté, kyčelnice devítilistá, žindava evropská, starček Fuchsův, kostřava lesní, lýkovec jedovatý, různé druhy kapradin aj.) V nadmořských výškách 1100 – 1200 m jsou na Šumavě bukové smrčiny s poněkud chudším bylinným podrostem (např. kokořík přeslenitý). Nejvyšší šumavské hřbety (nad 1200 m n.m.) jsou porostlé horskými smrčinami, kde rostou horské kapradiny žebrovice různolistá či papratka alpinská, trávy třtina chloupkatá či bika lesní, dále podbělice alpská, čípek objímavý, vzácněji i plavuně. V podmáčených smrčinách, které obklopují rašeliniště, se vyskytuje např. blatouch bahenní, mokrýš střídavolistý, krabilice chlupatá. Vzácnější sedmikvítek evropský a dřípatka horská rostou rovněž spíše ve vlhčích lesích.

Až do středověku tvořily lesy neprostupný pohraniční hvozd. Zemědělci a pastevci, kteří mýtili menší části lesa, uhlíři, kteří tu pálili dřevěné uhlí ani skláři, kteří dřevem topili ve svých hutích, nenarušili podstatně přirozený ráz vegetace. Teprve s racionálním hospodařením v 18. století a zakládáním dřevařských osad začaly proměny, které vyvrcholily kolem r. 1875, kdy byly šumavské lesy po rozsáhlých polomech způsobených vichřicí postiženy kůrovcem. Nově vysazované smrkové monokultury porušily původní přirozené společenství, takže dnes místo bohatého bylinného podrostu najdeme v některých smrkových lesích jen nenáročné druhy – borůvku či trávy, např. třtinu chloupkatou.

Je nutno zmínit lišejníky, rostoucí v symbióze na větvích smrků ve většině šumavských lesů. Jejich přítomnost ukazuje na čistotu ovzduší.

Na pasekách a při krajích lesů je častá vrbka úzkolistá a různé druhy starčků.

Mimořádně bohaté je rostlinstvo šumavských rašelinišť. Povrch slatí pokrývají mechy a rašeliníky, roste zde ostřice, borůvka, brusinka, vlochyně, klikva žoravina, kyhanka sivolistá, suchopýr pochvatý, černýš bažinný, vzácněji šicha černá či masožravá rosnatka okrouhlolistá. Z dřevin pak borovice blatka, borovice kleč, bříza pýřitá a mrazové formy smrku.

Na horských loukách a vřesovištích ve vyšších polohách kvetou v létě zvonky, světlík luční, mateřídouška, prha arnika, jestřábník oranžový, někde i krásný hořec panonský, vzácná rostlina alpského původu. Potoky jsou na jaře lemovány kvetoucími devětsily, v létě tu kvete oměj horský, kamzičník rakouský, pryskyřník platanolistý, vzácněji kropenáč vytrvalý. Na loukách v nižších polohách lze najít i různé vzácné druhy vstavačů.

Šumava je dosud domovem velkého množství živočišných druhů, i když např. některé původní šelmy byly již dávno zcela vyhubeny – poslední šumavský medvěd byl zastřelen v r. 1870, vlk 1891 a rys 1890. Rys ostrovid sem však byl v r. 1970 znovu vysazen a daří se ho zde udržet. Z menších šelem je běžná kuna lesní i kuna skalní, hranostaj, lasice kolčava, tchoř tmavý, liška, vzácnější je jezevec. Díky minimálnímu znečištění vodních toků tu žije i vydra říční. V lesích žije srnčí a jelení zvěř i divoká prasata. Je tu celá řada drobných savců jako ježek západní, rejsek horský, veverka, plch lískový, na okraji rašelinišť hraboš mokřadní nebo vzácná myšivka horská.

Z dravých ptáků je možné spatřit káně lesní, jestřába lesního a krahujce lesního, vzácně i ostříže nebo včelojeda, ze sov žije na Šumavě kalous ušatý, puštík obecný, sýc obecný, ale i vzácnější puštík bělavý nebo kulíšek nejmenší. Téměř vyhubeni byli velcí kurovití ptáci – tetřev hlušec a tetřívek obecný, který obývá převážně rašeliniště, poněkud častější je jeřábek lesní. Z desítek druhů drobného ptactva jsou to např. různé druhy sýkorek, pěnice, konipasi, lindušky, hýl obecný, ořešník kropenatý, datel černý, strakapoud, brhlík, datlík tříprstý, čečetka zimní, ledňáček říční a mnoho dalších.

Z obojživelníků jsou na Šumavě zastoupeni skokan hnědý, rosnička zelená, kuňka žlutobřichá, ropuchy, čolek horský a mlok skvrnitý, z plazů ještěrka živorodá, slepýš křehký, užovka obojková a zmije obecná.

V čistých vodních tocích žije pstruh potoční, lipan nebo mník.

Nejpočetnější skupinu živočichů představují bezobratlí, z nichž je nutno zmínit zejména unikátní faunu rašelinišť, zahrnující řadu vzácných reliktních druhů severského původu. Žijí tu různé druhy drobných korýšů (perloočky, buchanky), vířníci, larvy nejrůznějších druhů hmyzu (šídlo rašelinné, šidélko ruměnné), vážky, pavouci, stonožky i motýli (žluťásek borůvkový, perleťovec mokřadní nebo noční motýlek travařík šumavský).

Mezi šumavskými brouky by byl zvláštní kapitolou kůrovec (lýkožrout smrkový), jehož přemnožení v posledních letech mělo za následek zničení značně velkých částí smrkových lesů.

Národní park Šumava je naším největším národním parkem. Z původní Chráněné krajinné oblasti Šumava, která byla vyhlášena už v r. 1963, bylo vyčleněno přírodně nejhodnotnější území, zahrnující nejkrásnější části Šumavy a v březnu 1991 bylo vyhlášeno jako národní park. Jeho rozloha je 690 km2. Zbývající část CHKO, 940 km2, tvoří přirozené ochranné pásmo národního parku. Obě tato území spolu se sousedním národním parkem Bavorský les (National Park Bayerischer Wald) vyhlásilo UNESCO v r. 1990 za biosférickou rezervaci. Jde o nejrozsáhlejší lesní komplex střední Evropy.

Základním posláním NP Šumava je uchování a zlepšení přírodního prostředí, přísná ochrana volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin a zachování typického vzhledu krajiny.

Aby turistika a rekreace nenarušovala životní prostředí, je národní park rozdělen na 3 zóny. 1. zóna NP zahrnuje přírodně nejcennější území, zásah člověka je tu omezen na nejmenší míru a vstup je povolen pouze po značených turistických cestách. Ve 2. zóně NP je krajina člověkem pozměněná, ale s významnými přírodními hodnotami, hospodářská činnost zde probíhá za předpokladu udržení přírodní rovnováhy. Do 3. zóny NP patří území zásadně člověkem pozměněná (obce, zemědělství). Kromě toho jsou v NP Šumava vyčleněna ještě tzv. klidová území, zahrnující nejcennější území z hlediska ochrany živočichů citlivých na přítomnost člověka či ochrany nenahraditelného rostlinstva. I zde je nutno se pohybovat jen po značených turistických cestách. Navíc je sem vstup povolen jen v určitém ročním období, aby nebyl narušen klid nutný pro život a rozmnožování některých vzácných živočichů. Statut klidového území má např. kaňon Křemelné, Modravské slatě či Ždánidla. Z četných 1. zón NP Šumava lze jmenovat např. Jezerní slať, Prášilské jezero, Povydří, Bukovou slať, Pramen Vltavy a mnohé další.

V NP Šumava jsou zřízeny i naučné stezky (Churáňovsko, Povydří, Boubínský prales) či ministezky (Jezerní slať, Tříjezerní slať, Chalupská slať).

V NP Šumava je samozřejmě nutno dodržovat návštěvní řád, vyhlášku, která stanovuje podmínky vstupu a pohybu osob na území národního parku.. Předpokládáme ovšem, že ti, kdo čtou tyto stránky, si uvědomují, jak důležité je chránit přírodní hodnoty a vědí, jak se pohybovat v přírodě, aniž by ji narušili. Návštěvní řád NP Šumava, který bývá vyvěšen na informačních panelech v obcích nebo je dostupný v informačních střediscích NP, nicméně upřesní podmínky ochrany přírody a jeho pročtení by mělo zamezit tomu, aby krásná šumavská příroda třeba jen z neznalosti návštěvníků nějak utrpěla.

Zpět na hlavní stránku

Národní park Šumava
Národní park Šumava
Šumava od A do Z
Města od A zo Z
Hrady, zámky, zříceniny od A do Z
Přírodní krásy od A do Z
Rozhledny od A do Z
Technické památky od A do Z
Jezera na Šumavě
Kopce na Šumavě